Březen 2002, Čína

Snad každý, kdo se kdy učil nějaké bojové umění snil o tom, že osobně pozná velmistra svého stylu a bude mít možnost pod ním cvičit. Tak to bylo i s námi, když jsme před dvěma lety zakládali vlastní školu tradičního čínského kung fu stylu Hung Kar pod názvem Česká Asociace Siu Lum Pai Hung Kar. Naším cílem bylo dostat se co nejblíže původnímu zdroji tohoto bojového umění a učit se ho přesně tak, jak se dědí z generace na generaci. Z tohoto důvodu jsme začali studovat Hung Kar pod Sifu Kostasem Tsoligasem z Řecka, který je jedním z nejstarších a nejbližších žáků velmistra Lam Chum Faie v Evropě. Se svým sifu jsme absolvovali již několik seminářů, na kterých jsme se učili nejen jednotlivé tradiční sestavy, ale i mnoho dalších důležitých věcí (viz. článek ve fighter s magazínu č. 1,2/2001).

Na našem posledním semináři v Řecku jsme byli pozváni, abychom se spolu s naším Sifu zúčastnili oslavy narozenin Velmistra Lam Cho v Hongkongu. Velmistr Lam Cho je nejstarším představitel tradičního kung fu stylu Hung Kar v současnosti. Hung Kar se naučil od svého strýce Lam Sai Winga, který byl žákem čínského lidového hrdiny Woy Feng Hunga. Mimo Hung Karu se také zabývá i léčitelským uměním Dit Dar (léčení kostí). Obojí dodnes praktikuje ve své ordinaci, která je součástí komplexu tělocvičny.

Velmistr Lam Cho má poměrně početnou rodinu. Z jeho dětí jsou nejznámější jeho dva synové, velmistr Lam Chui Fai a jeho mladší bratr Lam Chui Sing. Velmistr Lam Chui Fai je dnes aktivně nejvyšším představitelem stylu Hung Kar a jeho bratr Lam Chui Sing v současné době vyučuje Hung Kar v otcově škole.

Do Hongkongu jsme jeli za naši asociaci dva, hlavní instruktor Luděk Šulda a Filip Liška. Po příletu do Hongkongu jsme se ubytovali spolu se svým sifu v hotelu BP International nedaleko Kwoolonského parku, kam jsme každé ráno chodili společně cvičit.

Oslava devadesátých druhých narozenin velmistra Lam Cho se konala večer 1. března 2002 v luxusní hotelové restauraci v centru Hongkongu. Zúčastnili jsme se jí spolu s naším sifu Kostasem Tsoligasem, jeho přítelkyní a jeho dvěma žáky, kteří přijeli do Hongkongu pouze kvůli této události. Po příchodu do restaurace nás oslnil obrovský sál plný nejrůznějších hostů. Ještě než jsme stačili předložit pozvánku u vstupu do sálu, tak nás zdravil osobně velmistr Lam Cho. Jako správný hostitel vítal všechny nově příchozí hosty. Při setkání s naším sifu bylo znát, že se oba moc dobře znají, přivítal jej jako vlastního syna. Oba dva jsme byli najednou v rozpacích, jak se vlastně chovat před tak vzácným člověkem jakým velmistr Lam Cho zajisté je. Všechna naše nervozita opadla, když nám z neobyčejným elánem a nezakrytou přátelskostí podal ruku, podíval se nám přímo do očí a svým hřmotným hlasem řekl něco jako, že je velice rád, že nás poznává.

Sál, ve kterém se oslava odehrávala, byl při našem příchodu již skoro zaplněný lidmi, a to doslova všech národností a věku. Byli jsme oslněni neobvyklou barevností sálu. Na stěnách i kobercích převládala červená barva, která v Číně na rozdíl od Evropy vyjadřuje štěstí a úspěch. Ze stropu svítilo mimo obrovských pozlacených lustrů i mnoho dalších bodových světel, takže se vše lesklo v kontrastu pro nás tak nezvykle pestré barevné kombinace.

Atmosféra byla velmi slavnostní. Bylo zde mnoho známých tváří, které jsme znali pouze z fotografií nebo videonahrávek od našeho sifu. Náš sifu většinu lidí důvěrně znal a okamžitě nás vzájemně představoval. Sifu nám také představil svého sifu, velmistra Lam Chui Faie, u kterého jsme v následujících dnech absolvovali několik soukromých hodin výuky Hung Kar. V sále si nás našel i Lam Chui Sing se svým asistentem, a nadšeně nás zdravili. Oba si Luďka pamatovali z předchozích seminářů v Praze.

Zatímco obsluha restaurace roznášela čaj a v první části sálu probíhala živá debata v nejrůznějších jazycích, na druhém konci tohoto sálu již probíhal připravený program. Na vyklizeném prostranství cvičili žáci místní školy Hung Kar. Cvičili zde chlapci i dívky. Nejmladšímu cvičícímu bylo něco okolo 6 let a cvičil velice obtížné tradiční sestavy, což nám po zkušenostech s výukou dětí v Čechách připadalo nemožné. Všichni žáci cvičili v tradičních černých uniformách Hun Kar, které se v kontrastu pestrých barev místnosti pěkně vyjímaly. Jednotlivá vystoupení doprovázel tradiční rytmus bubnů, jehož rychlost se měnila podle rychlosti jednotlivých technik. Po programu této školy následovalo vystoupení místních a zahraničních hostů, mezi které jsme patřili i my. Za naši asociaci nakonec vystupoval pouze Luděk.

Vystoupení uváděl Velmistr Lam Chui Fai, který vždy vyvolal jméno vystupujícího, zemi, ze které pochází, sifu, pod kterým cvičí a sestavu, kterou bude předvádět. Všechna vystoupení byla velice pěkná. Nejvíce nás zaujala radost a uvolněnost, se kterou cvičili někteří místní žáci, i přes to, že některým bylo již hodně přes 70 let. Pohled na rychlost provedení jednotlivých technik mladších vystupujících (mladší znamená v Hongkongu zhruba do 50 let), zkušenost a technickou vyspělost těch starších, nás ujistil, že jsme teprve na počátku cesty, kterou jsme si zvolili. Po našem vystoupení nás zdravili jednotliví hosté a ptali se odkud jsme. Nejen nám, ale hlavně našemu Sifu blahopřáli k našemu vystoupení, což nás velice potěšilo. Náš sifu předvedl na vystoupení jednu z nejobtížnějších a nejpokročilejších sestav Sap yen kuen, a poté i sestavu s tyčí. Vystoupení se zúčastnili také oba synové velmistra Lam Cho, díky čemuž jsme mohli sledovat tu nejvyšší formu Hung Karu. Viděli jsme rychlost, uvolněnost a zároveň obrovskou sílu a efektivitu, kterou jednotlivé techniky měly.

Po vystoupení se sál znovu proměnil v restauraci. Obsluha přinesla kulaté stoly s červeným ubrusem a s otočným kulatým středem. Stolovalo se tradičním způsobem, každý dostal malý talířek a na něm misku, a samozřejmě lžíci a hůlky. Jak jsme již z předchozího dne zjistili, lidé v Hongkongu jí snad úplně všechno, a tak jsme s napětím sledovali, co nám přinesou. Číšníci vždy přinesli jídlo na velikém podnosu, který postavili na otočný střed stolu, díky kterému jsme se pro jídlo nemuseli naklánět. Jídlo jsme si ze společného talíře nabírali hůlkami do misek, talířek sloužil na odkládání zbytků. Jídlo nebylo kupodivu vůbec pálivé, ale pro vyznavače chili byli na stole k dispozici dvě omáčky, jedna pálivější než druhá. Jako první chod bylo celé grilované sele, a musím přiznat, že bylo velice dobré. Velmi nás překvapilo, že nám k masu nepřinesli žádnou přílohu. Až v následujících dnech jsme se přesvědčili, že se zde maso jí většinou samotné a například klasický chleba v Hongkongu těžko seženete. Po seleti následovaly další chody, vždy s jinou omáčkou a většinou se zeleninou. Mezi jednotlivými pokrmy jsme rozeznávali různé mořské živočichy, kuřecí maso a další neidentifikovatelné potvory. Po pravdě, většinu jsme jedli aniž bychom věděli, co to vlastně je.

Asi uprostřed hostiny začala obsluha servírovat polévku, po níž byla jakási pauza. Při této příležitosti vstal velmistr Lam Cho od svého stolu a společně se členy své rodiny obcházel jednotlivé stoly a přiťukával si s každým na zdraví.

Po této pauze se znovu začaly stoly plnit nejrůznějšími pokrmy, mezi které patřily i již dlouho očekávané přílohy, jako rýže a pražené nudle. Poté ještě přinesli velikou mořskou rybu a na závěr nám naservírovali košík pomerančů a rýžové knedlíky plněné květem lotosu.

Celý večer jsme se bavili s různými lidmi z celého světa o Hung Karu, našich školách a o plánech, které se nám již před dvěma roky začali plnit. Jídlo bylo velice dobré a celou oslavu ukončilo vystoupení lva, který svým tancem při zvuku bubnů také oslavu započal. Při odchodu z restaurace jsme ještě potkali Velmistra Lam Cho, když svižně odcházel v doprovodu dámy někam do ulic nočního Hongkongu.

Do hotelu jsme se vrátili s pocitem, že to nejdůležitější není samotné cvičení, ale efekt, který mělo na lidi, které jsme na oslavě potkali. Zdálo se mám, že díky cvičení zvítězili sami nad sebou, překonali stáří a další problémy běžného života. Poznali jsme zde úspěšné lidi v perfektních oblecích, kteří ve svých denních profesích vedou banky a obchodují na burze. Viděli jsme zde cvičit lidi, kterým bylo více než 70 let, a dokonalost provedení jednotlivých sestav v podání synů velmistra Lam Cho, které je pro nás tajným snem. Tito lidé nás převyšovali nejen po stránce technické, ale i duševní, a přitom jsme si všimli přátelskosti a skromnosti, s kterou vystupovali.

Musím přiznat, že je těžké pro Evropana pochopit mentalitu těchto lidí, kteří běžně začínají cvičit i v 60 letech, protože pro ně čas není ta nejdůležitější veličina. Bylo velmi zajímavé poznat lidi, kteří jsou spokojení, nikam nespěchají a pravděpodobně by nepochopili hektičnost našeho stylu života. Tito lidé, kteří ještě ve více než 90 letech pracují a cvičí, jsou plnohodnotnými členy společnosti. Zde jsme si také uvědomili, co je to úcta ke starším a zkušenějším.

Hung Kar je jednou z mnoha cest, které mohou dovést člověka k tomuto cíli a přáli bychom každému, aby si našel vlastní cestu ke šťastnému a plnohodnotnému životu. Možná by potom i v naší zemi bylo více tak usměvavých a vitálních staříků, kterých bychom si mohli vážit pro jejich moudrost a zkušenosti

.