červenec 2006, autor Katchenka Křupavá

Je ráno, slunce se před notnou chvílí vyhouplo na svou nebeskou pouť, ptáci komponují své symfonie a perly rosy proměnily háv přírody k nepoznání. Otevírá se těžká dřevěná brána a ticho vládnoucí nad dvorem prořízne hlas divého chlapíka s copem dlouhých černých vlasů: „Dobré ráno Šaoline!“. Nepleťte se. Nejsme v daleké Číně na posvátné hoře Siu Lam v tajemném klášteře opředeným tolika příběhy. Nacházíme se na statku v Boru u Sedlčan asi hodinu jízdy od Prahy. Místo mnichů v oranžových hábitech se ze svých spacáků potácejí rozespalí kungfisti. Snaží se na sebe obléknout vlastní oblečení, vzniká fronta na záchod, čipernější se protahují a připravují na běh, ostatní se snaží spočítat všechny svoje končetiny. A již se vybíhá na 3 nebo 5 kilometrový okruh kolem Boru. Ku veliké radosti dvounožců nás vyprovází táhlý štěkot místních čtyřnohých obyvatel Za vedoucí skupinkou zůstává ohnivá čára a mizí kdesi za obzorem. My ostatní klusáme v jejich stopách tempem pomalým leč důkladným a vychutnáváme si krásy místní krajiny. Po doběhnutí nás čeká rozcvička a snídaně, na kterou se vrháme se zběsilostí hlady pološílených tygrů při pohledu na zraněnou antilopu. Ke kulinárním úspěchům letošního roku patřila ovesná kaše, jenž však nedosáhla výživných hodnot loňského prototypu, ve kterém, než byl ukojen hlad všech bojovníků, jsme ohnuli dvě naběračky,. A poněvadž se s kilogramem ovesné kaše v žaludku špatně cvičí, nejlepším řešením se nám zdálo uvésti organismus do vodorovné polohy a zařaditi vyšší rychlost metabolických přeměn. V tomto stavu podobném hibernaci jsme strávili čas do začátku dopoledního tréninku tradičních technik.  A dřeli jsme a dřeli až jsme byli zcela udření, ale naštěstí byl konec tréninku a mohli jsme s klidným svědomím začít s regenerativním procesem. Oblaka dýmu vycházející z oken a dveří kuchyně jasně symbolizovala, že o hladu nezůstaneme.

První tři dny soustředění se statek po obědě nejvíce podobal zámku Šípkové Růženky čekající na probuzení. Nebylo to něžné políbení, co nás probudilo ze spánku, nýbrž oznámení, že si na trénink máme vzít boxovací rukavice. Ale takový už je život…a tak jsme bojovali a když už jsme téměř nemohli, začali jsme posilovat. Kdo přeci jen pocítil, že se mu do krve nevyloučilo dostatečné množství adrenalinu, tak posiloval v mraveništi. Nevím jaké změny vyvolává kyselina mravenčí v lidském těle, vnější projevy nejvíce připomínaly africké tance plodnosti. Komu ani účinky kyseliny mravenčí nestačily k úplnému pocitu naplnění, navlékl chrániče a boje se přesunuly do zahrady. Nám ostatním k naprosté euforii postačila chutná a výživná krmě, kteroužto nás obšťastnila jídelní služba. Po večeři se na statku rozhostila pohodová nálada. Někteří si užívali vyplavených endorfinů, starší 18-ti let zaplavovali organismus umírněným množstvím alkoholu, ostatní se nechali unášet příjemnou atmosférou.

A tak v relativním míru a pokoji plynula minuta po minutě, hodina po hodině a den po dni až přišel ten osudný den dámy a pánové. Ten den skončila veškerá radost. Všechna světla světa pohasla, umlkl všechen smích. Nadešel poslední den…poslední běh, poslední snídaně, poslední trénink, poslední fotografie, poslední prasátko na rožni, poslední láhev vína a umlkl už i poslední tón nemravné písně. Nad statkem se opět rozhostilo ticho….a je jen na nás, aby to ticho zase za rok prořízl hlas toho divého chlapíka s copem dlouhých černých vlasů.

Fotky z tohoto soustředění ››